Cestujeme do exotiky

100+1 otázek a odpovědí

Autorem knížky je odborník na infekční nemoci, cestovní a tropickou medicínu a lékař ostravského očkovacího centra docent MUDr. Rastislav Maďar, Ph.D., se kterým CA VIA OPTIMA spolupracuje od počátku svého působení.

Kniha podává praktické informace o zdravotních nástrahách, které číhají na cestovatele v zahraničí a o způsobech, jak jim předcházet formou odpovědí na 100+1 nejčastějších otázek, se kterými se autor setkával ve své praxi i na cestách. Informace a rady v publikaci jsou sestaveny tak, aby přinesly užitek jak cestovatelům navštěvujícím nejodlehlejší kouty naší planety, žijícím v provizorních podmínkách bez rychle dostupné zdravotní pomoci, tak i těm, kteří pobývají v relativním bezpečí více-hvězdičkových hotelů v některé z evropských zemí, no stýkají se s novým přírodním a společenským prostředím a s neznámou flórou i faunou.

Cílem publikace je umožnit cestovatelům vyhnout se zdravotním problémům a vychutnat si tak v plné míře nové zkušenosti a zážitky z cest. Znalostí zdravotních rizik, způsobů prevence a pohotovostní samoléčby je možné většině problémů účinně předcházet anebo alespoň zmírnit jejich dopad na zdraví a život cestovatele. Publikace poskytuje i praktické rady spojené s problematikou cestování rizikových osob, jako například dětí, těhotných žen, starších a chronicky nemocných jedinců, zabývá se prevencí a první pomocí v případě úrazů, poranění nebezpečnými mořskými i suchozemskými živočichy, správnými postupy při přírodních katastrofách, požárech ubytovacích zařízení a pod. Nechybějí ani rady, jak se vyhnout infekčním nemocem ani odkazy na adresy kvalitních zdravotnických zařízení v zahraničí. Textová část knížky je doplněna o zajímavou fotografickou přílohu se záběry autora z rozvojových zemí, které ilustrují zdravotní rizika popsané v publikaci.

ISBN 978-80-8063-265-6

Všeobecné informace pro cestovatele do exotiky

Po desetiletí sahaly hranice dosahu našeho běžného turisty od NDR na západě po Sovětský svaz na východě a od baltského pobřeží Polska na severu po bulharské Černé moře na jihu. Kanárské ostrovy byly pro mnohých vysněnou, téměř nedostižně vzdálenou touhou po exotické dovolené. Po roce 1989 se však „hranice všedních dní“ značně rozšířily a návštěva zemí západní Evropy, Turecka či severní Afriky už zdaleka není takovou vzácností. Někteří naši cestovatelé se dokonce vydávají i do vzdálených a málo probádaných končin Země, jako jsou jihoamerické pralesy, Antarktida či tichomořské ostrovy blízko datové hranice. Mezi mladými lidmi se stává čím dál populárnějším fenomén individuálního cestování s nízkým finančním rozpočtem mimo tradiční turistické destinace, s levným ubytováním, stravováním i přepravou. Do vzdálených oblastí s těžce dostupnou odbornou zdravotní pomocí směřují však i organizované zájezdy a expedice.

Mnozí cestovatelé si přitom neuvědomují, že infekční onemocnění jsou v rozvojových zemích, které zabírají převážnou část tropů a subtropů, stále nejčastější příčinou úmrtí. V některých zemích světa nepřesahuje průměrná délka života místních obyvatel 40 let. Mnohá onemocnění, která se u nás už dlouhou dobu nevyskytla, mohou být v zemi, kterou navštěvujeme, stále vážným zdravotnickým problémem. Každoročně se při návštěvě exotických oblastí nakazí více či méně závažným infekčním onemocněním desetitisíce Evropanů, přičemž pro několik desítek z nich infekce skončí smrtelně. Nedostatek informací o místě pobytu nebo lhostejný přístup k zdravotním rizikům se tedy mohou stát cestovateli osudnými.

Vysoký výskyt infekčních onemocnění přitom za normálních okolností není pro zdravého člověka kontraindikací k návštěvě dané oblasti. Znalostí zdravotních rizik, způsobů prevence a pohotovostní samoléčby je totiž možné většině nákaz účinně předcházet nebo alespoň zmírnit jejich dopad na zdraví a život cestovatele.

S globálním rozvojem turistiky se rychle rozvíjí i doprava, a tak dnes cestování i do nejvzdálenějších končin naší modré planety nemusí trvat déle než 24 hodin. To však s sebou přináší problém adaptace organismu na změny času a klimatu, jako i možnost dovozu nákazy při návratu do domovské země během inkubační doby, tedy ještě dřív, než se u cestovatele objeví její první příznaky. Zvážení stupně rizika je u každého cestovatele individuální s ohledem na jeho zdravotní stav před cestou, hygienickou úroveň cílové země, kvalitu využívaných ubytovacích a stravovacích zařízení, dopravních prostředků apod. Lidé na dovolené bydlící v tradičních turistických centrech a stravující se v renomovaných několikahvězdičkových hotelích jsou vystaveni mnohem menšímu zdravotnímu riziku, než individuální cestovatelé směřující do vesnických oblastí exotických zemí ve snaze sblížit se s místní kulturou a zvyky domorodých obyvatel. Vysokému zdravotnímu riziku jsou vystaveny i osoby na dlouhodobých pracovních cestách v odlehlých oblastech bez sanitárního vybavení a základních životních potřeb (ubytování, stravování, pitná a užitková voda), kteří žijí v improvizovaných podmínkách a musejí často měnit své působiště (zdravotničtí pracovníci, geologové, archeologové apod.).

Návštěva odlehlých oblastí rozvojového světa však neznamená nevyhnutelnost zdravotních problémů a naopak, investice značné sumy do luxusní dovolené v přepychových hotelích zdravotní rizika úplně nevyloučí. Jistý stupeň rizika totiž existuje všude a kouzelné prostředí tropů a subtropů by nemělo způsobit snížení bdělosti v ochraně vlastního zdraví. Paradoxně vyznívají snahy některých cestovatelů ušetřit několik stovek korun za vakcíny a profylaktické léky, když předtím za pobyt v exotické cizině zaplatili pěti i vícemístnou sumu.

Která onemocnění z těch, jimž je možné předejít očkováním, jsou u cestovatelů nejčastější?

Nejčastějším nechtěným „suvenýrem“ z dovolené, z onemocnění, kterým je možné předejít očkováním, je hepatitida A (ne úplně správně nazývaná jako infekční žloutenka). Jde o virový zánět jater rozšířený po celém světě, největší riziko nákazy však hrozí turistům při návštěvě tropických a subtropických oblastí včetně zemí jižní Evropy. Jeho původce vstupuje do organismu ústy a vylučuje se stolicí, z čehož vyplývají i hlavní způsoby přenosu – kontaminované ruce, potrava a voda. Vzhledem k dlouhé inkubační době (období od nákazy po nástup prvních příznaků onemocnění) 14–50 dní se může postižený cestovatel bez příznaků nemoci stát infekčním pro okolí a onemocnět až po návratu do své domovské země.

Základní očkování sestává z 1 nebo 2 dávek (s odstupem 1 měsíce) do svalu ramene nebo do stehna u dětí. Přeočkování za 6–12 měsíců zabezpečí solidní ochranu minimálně na deset let. I když očkovací látka proti hepatitidě A nepatří mezi nejlevnější, investice do ní se vzhledem k vysokému riziku nákazy a dlouhodobému
ochrannému účinku, který poskytuje, určitě vyplatí. Po kontaktu neimunního cestovatele s nemocným virovou hepatitidou A, případně po požití kontaminované potravy nebo vody, je možné onemocnění zabránit injekčním podáním hotových protilátek (tzv. pasivní imunizace imunoglobulinem). Tento prostředek však nemusí být v rozvojových zemích vždy dostupný.

Podobným způsobem jako virová hepatitida A se přenáší i virový zánět jater typu E, proti kterému zatím neexistuje účinná očkovací látka. Virus hepatitidy E představuje velké riziko především pro ženy v pokročilém stupni gravidity, u nichž může infekce vyvolat vážné zdravotní komplikace s možnými smrtelnými
následky pro matku i plod.

Břišní tyfus, který se u nás vyskytuje už jen zřídka, je v zemích třetího světa stále relativně častý. Tyfové salmonely se vylučují z těla stolicí nebo močí a k nákaze obvykle dochází kontaminovanýma rukama a po požití kontaminované potravy nebo vody. U části postižených, především u starších korpulentních žen s předcházejícím onemocněním žlučových cest, přechází břišní tyfus častěji do chronického stadia. Cestovatel nakažený během pobytu v zahraničí se tedy může stát chronickým nosičem a představovat dlouhodobé (někdy až doživotní) riziko nákazy pro své okolí. Léčení nosičství nejednou vyžaduje kombinaci operačního zákroku a cílené antibiotické léčby, ani tak však nemusí být úspěšné. Očkovací látka podávaná jednorázově injekčně zabezpečí solidní ochranu na 3 roky, zatímco vakcína na perorální (ústní) použití se má podat každoročně v dávce třikrát po 1 kapsli každý druhý den. V malarických oblastech bývá při absenci laboratoří někdy břišní tyfus mylně považován za malárii, případně i naopak. Při každé déletrvající teplotě, která se drží na vysokých hodnotách, je zapotřebí v tropech myslet na břišní tyfus. Průjem není pro toto onemocnění typický, častěji se objevuje zácpa.